it´s too late to be late again

Články



Kopcovité třicítky


Nevím, jestli se někdy projedu na dlouhé horizontále, zatím je to spíše nahoru a dolů.

Zopakoval jsem si několikrát lehce prodlouženou trasu ve Slavkovském lese z podzimu a protáhl ji přes 30 km. Protože se od nás dá vyjet jen do kopců, abych se zbavil zástupu cyklistů a turistů na cyklostezce, je pro mne ujetá třicítka slušný výkon. Jednak v přímém převýšení okolo 300 metrů, jednak nejde o nic pozvolného. Hezky zprudka!

I.
Nejdříve přejezd přes Kozí vrchy. Prvních 6 km stále do kopce, ale kromě závěrečné části jsem jel pořád po asfaltce, takže to šlo. V nejprudším kopci jsem chvílemi koloběžku vedl, ale dalo se i jet. Na rozdíl od podzimu jsem risknul prudký sjezd do Karlových Varů, protože bylo sucho a nikde nikdo.

Na koloběžce v kopcích

Cíl byl vlastně jednoduchý a v posledních týdnech poměrně stereotypní, a to potkat co nejméně lidí. V době, kdy má nošení roušek tolik výkladů, kolik potkáte lidí, vlastně už nevíte, co je správně. A nahoře v kopcích nepotkáte téměř nikoho. Trasa je vlastně jeden prudký výjezd, následný sjezd po solidní lesní silnici a přírodní cyklostezka.

II.
Výjezdy do prudkých kopců mi zatím moc nešly, ale tlačit kolobrndu nechci. Při druhé jízdě jsem zkusil kopec ze Svatošských skal na Kozí vrchy (2 km) vyjet na jeden zátah bez tlačení. Ono to funguje! Nejde o rychlost, ale o plynulost jízdy při střídání nohou. Mám kopec proběhaný a nahoře to je o převlečení do suchého trika. S koloběžkou máte ještě 10 kg navíc.

Na cestě po Koulí

Byl jsem tak rozjetý, že jsem pokračoval do pozvolnějšího stoupání ještě další čtyři kilometry. A zároveň naplánoval příští trasu.

Nakonec přišla nejhorší část. Sjezd po rozbité asfaltce plné děr a štěrku. Tohle fakt neumím a chvílemi se docela bojím. Brzdy stále v pohotovosti a napůl zmáčknuty, i tak jsem v jednom úseku kousek šel. Z kopce! Po sedmi kilometrech jsem byl dobře vyklepaný. A po necelých třech hodinách doma.

Při této cestě jsem poprvé spadnul. Kupodivu na rovině, když jsem na poslední chvíli reflexivně zabrzdil před kamenem, abych neškrtl spodek stupátka. Nejdříve jsem letěl já, za mnou stroj. Naštěstí se nic nestalo. Ukazuje se, že koloběžka je bezpečnější než kolo, pády z 5 cm jsou docela v pohodě. Vlastně jsem si to opravdu užil, cesta o 33 km byla parádní!

III.
Třetí trasa měla jasný cíl, chtěl jsem vyjet na přírodní památku Moučné pytle. Několikrát jsem k nim už běžel a jde o jeden z nejtěžších běhů v našem okolí. Vyjel jsem na Kozí vrchy nejkratší cestou, která je docela strmá. Vlastně s jediným přáním, že nahoru v tomto směru vyjedu, aniž bych koloběžku tlačil. V jízdě do kopců jsem si už našel svůj styl a dávám je. Kdybych kolobrndu vedl, asi bych tam byl za stejný čas, ale …

Výhled od Moučných pytlů

Celé stoupání má okolo 5 km. Odměna v podobě sjezdu a Moučné pytle na dohled. Ty kameny i výhledy z nich jsou opravdu nádherné, díky tomu, že kolem nich nevede turistická cesta, nejde o navštěvovanou atrakci.

Závěr byl opět o frekventované cyklostezce v roušce. Chvíli si se mnou při jízdě povídal slovenský cyklista-turista, kterého fascinovala moje Malaga, ale až do Lokte nedojel a v polovině se otočil. Dost se točil vítr a já měl pocit, že jedu stále proti němu. Ale dojel jsem.

(Jestli chcete, můžete naše běžecko-koloběžkové okolí navštívit na webu Outdoor Loket.)

23-05-2020

Váš e-mail:
Text:
Kontrolní kód:
Zapište číslicí, kolik je pět plus tři:
  
Na Timovi
Ve světě