Články
Hlavně se nenechat zaskočit 2.0
Zamyšlení nad vlivem AI aneb Co nás vlastně čeká?
Sedím u počítače, otevřený dokument, kurzor bliká. Klasika. Tentokrát ale nepíšu sám, mám na to přece umělou inteligenci. Stačí zadat správný prompt, říkám si v duchu. Už žádné přemýšlení, žádné škrtání vět. Prostě napíšu: "Napiš článek o AI." Čekám a ono to něco napíše. Dokonce to vypadá chytře. Možná až moc.
Trochu mě znervózňuje, že to používá slova, která bych sám nepoužil. Ale uklidňuji se, přesně tak přece poznám kvalitu. Když tomu nerozumím, musí to být dobré.
Přicházím na poradu a sebevědomě prohlašuji: "Já už píšu všechno přes AI." Kolegové přikyvují. Jeden říká, že taky. Druhý, že už si přes AI nechává dělat týdenní jídelníček. Třetí se ptá, jestli to může napsat i výpověď. "Samozřejmě," odpovídám bez mrknutí oka, i když si nejsem úplně jistý, jak to vlastně myslí.
Odpoledne mi přijde lehce znepokojující zpráva: "Ten text od tebe byl divný. Psal jsi ho sám?"
Chci nejdříve odpovědět, že samozřejmě jsem to psal já, ale pak si uvědomím, že vlastně nevím. Rychle otevírám chatbota: "Napiš odpověď, že jsem to psal já." Odpověď je perfektní. Až podezřele perfektní.
Začínám chápat, že problém není v AI. Problém je v tom, že já jsem ten nejslabší článek v řetězci. Zkouším to znovu, tentokrát pečlivě: "Napiš článek o umělé inteligenci, lehce ironický, lidský, vtipný, ne moc chytrý, ale aby to tak vypadalo."
AI odpoví. A já si říkám - to je ono. Pak si ten text přečtu znovu a už nejsem jistý, jestli jsem to chtěl takhle. Začínám se nořit do světa promptů. Čtu návody: "buď konkrétní", "definuj roli", "upřesni tón".
Najednou nepíšu články. Vytvářím zadání pro někoho, kdo je píše za mě. Trochu jako když si objednávám kávu, ale místo "espresso" říkám: "malý horký nápoj s vysokou koncentrací kofeinu, bez mléka, s hořkým dozvukem, servírovaný v porcelánovém šálku." A náhle mi dochází, že tohle už možná přeháním.
Večer sedím doma a přemýšlím. Když jsem se učil pracovat s počítačem, bylo to složité. Když přišel internet, bylo to ještě složitější. A teď tu máme AI, která ukazuje, že je všechno jednoduché. Ale nějak tuším, že není, jen to tak vypadá.
Vzpomenu si na pocit jistoty z dřívějška, kdy jsem věděl, že to, co napíšu, je moje. Možná to nebylo dokonalé. Ale bylo to moje. Dnes mám texty, které jsou perfektní. A občas si nejsem jistý, jestli jsem ještě já. Včetně otázky, zda si za podobnými výstupy mám stát.
Zítra to zkusím jinak. Napíšu si nejdřív něco sám, potom to dám AI upravit. Nebo ne, možná naopak. Vlastně ještě nevím. Ale jednu věc vím jistě, hlavně se nenechat zaskočit. Protože přichází něco, co mi s naprostým klidem odpoví i na otázku, kterou jsem ještě nestihl položit.
19-04-2026