Články
Běh 28. února 2009
Rozhovor dvou krosařů při běhu, na který se dlouho nezapomíná.
Na crossu je nejzajímavější poznání, že realita očekávaného se může od představ dost zajímavě lišit. Na tento běh jsme se opravdu moc těšili, příroda si k tomu řekla své.
0 min: "Tak běžíme?" "Jasně, ale asi bude dost mokro." "Já myslím, že to tak hrozný nebude. Byl jsem tu včera s Pájou, běželi jsme až na hájenku na Třídomí. Jenom se to trochu bořilo. A zpátky poběžíme přes chatovou osadu."
Po 5 min: "To je v pr..., já mám plný body vody." "To je v pohodě, voda se ohřeje na teplotu těla, pak to půjde".
Po 10 min: "Klouže to jako prase, je otázkou času, kdy se natáhnu." "Jsem na tom stejně, ale chce to běžet u kraje. Jsou tu ještě stopy po včerejšku." (Důvěryhodnost argumentu poněkud podrývalo množství vody v nich).
Po 15 min: "Asi bychom měli běžet tudy, ale cesta vypadá dost neprotaženě." (Podél cesty bylo asi půl metru tajícího sněhu, na cestě se louže postupně měnily v jednu vodní plochu).
"Zkusíme to?" "Jasně, když víme, kudy běžet, je to paráda."
Po 20 min: "Viděl jsi Ricka, jak zapadl? Zmizel až pod bradu." "To má z těch klacků, jak je pořád tahá z lesa, aby nás s nimi mlátil přes kotníky. Kdyby běžel po cestě, jako my, tak je v pohodě." (Náš humor již začínal získávat lehce sarkastický nádech.)
Po 25 min: "Tak už jsme v osadě, teď to půjde do kopce, určitě se poběží líp." "Dopr…, tady teče potok. Kde je ta cesta, co tu vždycky byla?"
Místní chatař: "Chlapi, běžte raději na Slavkov, nahoru to je po vodě." "My ale musíme do Nadlesí, nechali jsme tam auto." "Ta zapadlá Corsa je vaše?" "Ne, my jsme s autem v pohodě." (Jak naivní.)
Po 30 min: "Já běžím potokem a proti proudu. Tak to se mi se voda v botách moc neohřeje. Navíc je vody po kolena." "Já mám taky z bot průtokáč vody, která má tak jeden stupeň. To se nějak nepovedlo. Ale už nám zbejvá jenom kilometr." (Křehkou naději poněkud srážel pocit postupného znecitlivění prstů na nohou.)
Po 35 min: "Támhle už je auto, honem zatop a jedeme k nám na horkej čaj".
Epilog
Poté, co jsme se připravili k odjezdu, Pavlovo auto vzpurně zahrabalo ve sněhu, vyrylo v zemi malý bazén a zůstali jsme na místě. Začali jsme jej vyhrabávat a podkládat kola větvemi. Z toho měl největší radost Rick, který vycítil novou příležitost pro hraní, a čekal, kdy mu některou větev hodíme pro aportování.
Po další půlhodině v mokrých botách, propoceném oblečení a lehkém dešti se nám podařilo auto přemluvit a opustit dno bazénu, ve kterém si hovělo s téměř hroší rozkoší. Nakonec menší sprcha od protáčejících se kol a mohli jsme vyrazit. Cross, to je zkrátka dobrodružství.
02-03-2009